VSK MU Brno – oddíl kanoistiky

Sobota 10.7. 2010, den dlouhé cesty.

Budík ani nezazvonil, byla jsem už stejně o půl třetí vzhůru. Nebylo to cestovní horečkou, jen jsem chtěla mít čas na ranní kávu a v klidu se vypravit. Pavel přijel až po čtvrté. Přibyla tak další taška s jídlem (jedeme asi minimálně na měsíc…?). Šmejda s Bárou asi tušily, že tohle nevypadá na přesun na chatu a ani se při nakládání věcí do auta nehrnuly ven. Na loděnici už bylo živo a po chvíli dojeli Vacmeni s naším harcovním domečkem. Kupodivu se nám tam vše, včetně nás šesti, vlezlo. A bylo nás pět – tedy ne lidí, ale aut. A k tomu dva přívěsné vozíky. Jeden s kajaky a jeden s bagáží a barakami. Loučíme se s pozůstalými (např. s Jardovou Terezkou, která už je pěkně zakulacená, ale co nosí pod srdcem přísně tají…).

Těsně před šestou vyrážíme směrem ku Praze. Vedro k zalknutí, dálnice rozpálená, ještě že náš obytňák má netěsnící větrací poklop, takže nám do něho proniká trocha vzduchu. Hned od počátku zaznamenávám výhody oproti cestě autobusem. Jednak nemusíme sedět v poloze skrčence a navíc lze cestu zkrátit pohodlným spánkem na lůžku. Pravda, je to proti předpisům, ale moje víra v bravurní řidičské schopnosti všech zúčastněných řidičů mi dovoluje prospat první etapu k benzince u Prahy. Tam se čeká ještě na jednoho účastníka zájezdu – Mirka z Prahy a hlavně čekáme na dodávku čili „morbidika“, který má nějaké problémy a šine si to po dálnici čtyřicítkou a navíc s vozíkem, který se musí zapojit za nějaké schopnější auto, mají-li vůbec pokračovat dál. Čekání se protáhlo na hodinu a půl a jsou obavy, zda v Callais stihneme trajekt, který máme zabukovaný na 23 h.

Kousek za německými hranicemi začalo pršet, v tu dobu řídil Mates a já seděla na místě navigátora. Ani se mi nechtělo spát. Vnímala jsem pár zajímavých věcí kolem, ale až na futuristické letištní budovy ve Frankfurtu, toho zas tak moc kolem dálnice nebylo. V Bruselu jsem mohla tušit něco z dálky, jeli jsme obchvatem a ve Francii už jsem zase spala. K trajektu jsme dorazili krátce před jedenáctou a nestihli jsme tak odbavení. Takže se čekalo na trajekt v 01 h. Moře jsem viděla jen kousek, bylo schované za obrovskými loděmi a budovami přístavu, ale nechalo se znát typickou vůní a charakteristickými zvuky velkých přístavů.

Konečně jsme se pohnuli a všechna naše auta (až na Burianovic, ti to totiž stihli) najela na trajekt. Vyšli jsme nahoru a v obytňáku zůstal Vacmen senior, který tu noční plavbu přes LaManche využil ke klidnému spánku. My všichni suchozemci jsme se vyhrnuli na horní palubu a snažili se v té tmě uvidět co nejvíc. Moře bylo úplně klidné, racci se srocovali u paty majáčků a v dálce stála hradba zakotvených a svítících lodí. Na otevřené palubě byla docela zima, tak jsme šli dovnitř a trochu se povalovali na koženkových seslích. Byla na nás všech vidět únava a kolem nás pobíhala rozjívená omladina všech druhů barev pleti a její hoši plně využívali nabídku herních automatů, kde to pěkně hlučelo.

Konečně vyhlásili možnost sejít dolů k autům a zakrátko jsme vyjeli z trajektu na anglickou půdu a vlevo! Burianovi už byli na místě, kde jsme měli dospat zbytek noci, ve Folkstone, tak jsme se vydali za nimi. Lepší místo nemohli vybrat. Přímo u moře, jasná noc, hvězdami posetá obloha, šumění příboje… ani jsem nepomyslela na možnost spát v autě, popadla jsem spacák a hajdy pod širák. Hygiena se bude konat až ráno a poslední cigareta vleže pod klenbou oblohy byla slastná…, šumění moře mne ukolébalo během několika minut.