Pondělí 19. 7. 2010, den, kdy Danka vyvezla staříky na výlet.
Ráno zamračeno, ale bez deště. Ten se přihnal až okamžikem, kdy děcka začala balit stany. Mates si maže chleba marmeládou a zatlačuje již asi stou bouli, které si způsobuje nárazy na skříňky. Prostě permanentně praštěný Mates. Po deváté hodině odjíždíme na ostrov Skye. Buriani jedou před námi a najednou slyším jakýsi zvuk, vyděsím se, že se nám něco přihodilo s autem. Ne nám, ale Burianům protijedoucí auto urvalo pravé zrcátko. Silničky jsou zde úzké, tak není divu. Přepřaháme jejich vlek k našemu autu a pokračujeme v cestě.
Ostrov Skye je s pevninou propojen obřím mostem. S koncem pevniny v městečku Kyle končí i železnice slepou kolejí. Dál je už jen moře. Zajíždíme k nějakým přístavním dokům a Burianovi jdou hledat autoservis, kde by pořídili náhradní zrcátko. Nepochodili. Musíme počkat až budeme v nějakém větším městě. Přejíždíme most a jsme na ostrově. Po pár kilometrech odbočujeme k malebné přístavní vesničce Plockton. Při vjezdu do vesničky nás vítají rezavé krávy–jaci, pokoušíme se s nimi spřátelit, ale nechávají se pouze vyfotit.
U zátoky je malé parkoviště, kam celá naše kolona zajíždí. Není tu moc místa, tak odpojujeme vleky a urveme káblíky u vleku s bagáží a šikovné ruce Juřicovy ml. to musí dávat do pořádku. Přidávám se k Martině a obcházíme zátoku s jachtami a jachtičkami, obdivujeme místní bohatou květenu, docházíme na konec mola a pozorujeme medúzy a pastičky na kraby, obcházíme domeček s doškovou střechou a po chodníčku v mokřině se vracíme zpět k přístavu. Sedám si na zídku, pod níž je pláž se zbytky chaluh po odlivu a poslouchám housle, na které hraje někdo v zakotvené jachtě.
Všichni jsou někde roztroušeni, tak ještě navštívím místní hřbitov (Mimochodem mi všechny hřbitovy ve Skotsku připomínají židovské hřbitovy. Náhrobky většinou pískovcové, prosté a srovnané v řadách směrem k východu.) Dávám ještě řeč s místním majitelem retrívra a drbu si ho v kožichu. Vesnička má být jakýmsi skanzenem bývalých rybářských usedlostí. Ale dnes je v každém domku krámek nebo pension a rybářská vesnice už ztratila svou funkci. Při odjezdu zanechává Mates na parkovišti své zánovní tenisky, které si tam položil k vysmrádnutí. Co výlet, to ztráta…
Pokračujeme směrem na Sligachan, kde máme kempovat. Nádherný kemp. Otevřený prostor obkroužený vysokými kopci a zátokou a rašeliništi. Majitel kempu obývá přívěs společně se dvěma psy a tak Buriani podnikají složité manévry s autem, aby Dag měl omezený výhled a neštěkal. Hydrocefalové odjíždějí na řeku Etiv a Danka se dobrovolně vzdává peřejí a bere nás na okružní jízdu po ostrově Skye. Připojuje se k nám i Kačka a za slunečného počasí vyrážíme směrem na sever. Nádhera.
Nekonečné pláně zeleně, kopce a rašeliniště, záplavy vřesu, sem tam nějaká kamenná stavení, výhledy na mořské zátoky. Zastavujeme u skanzenu s pididomečky s pidiokénky a doškovými střechami, kocháme se nebývalou velikostí fialově kvetoucích bodláků. Vacmen, Mates a Erich fotí a fotí a nevědí co dřív. Až úplně na severu se začínají objevovat ostré skalní stěny a skalní útvary podobné menhirům. V nejsevernějším bodě ostrova vytahujeme „čepičky“ a děláme společné foto. Pak už sjíždíme dolů směrem na město Portree a zpět na naše tábořiště.
Danka je nadšená a myslím, že vůbec nelituje toho, že se pro dnešek vzdala vody. Je půl osmé a začíná pršet. Vaříme společnou večeři, rizoto s masem od babičky. Po večeři jdu ven na cigaretu. Právě se vrací mužská část hydrocefalů (holky nejely) a zastavují auto u stanů. V tom se z otevřených dveří druhého prázdného auta ozve hlasitá hudba a vybíhají holky „nahoře bez“ a předvádějí taneček v blátě a dešti klukům na uvítanou. Ti jsou z toho úplně paf. Takové přivítání jistě nečekali.
Désť nepřestává, ale muchničky dorážejí, chystáme se pomalu ke spánku a Honza se rozhodl vyhnat muchničky z auta vlastními prdy, otvírám si okénko a ještě chvíli píšu poznámky z cest. Pak za šumění deště usínám.