Neděle 18. 7. 2010, den, kdy jsme zdolali Bena
Dopoledne se téměř nic nedělo, hydrocefalové odjeli na řeku a my jsme čekali, až se vrátí a vyrazíme nahoru. Nakoupili jsme tedy pohledy, napsali a odeslali. Ve 13 h konečně odcházíme na kopec. Svítí slunce, je příjemně, ideální počasí na výstup. Stoupám po upravené kamenité stezce, která tvoří spíše schody z velkých balvanů. Jde se dobře, ale už teď se děsím až to půjdu dolů. V protisměru jdou turisté dost navlečení a někteří mají i rukavice. Až později nahoře jsem pochopila důvod…
S přibývajícími metry se nám otevírají nádherné výhledy, Mates co chvíli vytahuje foťák. Asi tak 300–400 m před vrcholem se ocitáme v mracích, prudce se ochlazuje, fouká studený vítr, prší. Ruce mi začínají tuhnout a mám stejný pocit jako v zimě na běžkách, když mi namrznou rukavice. Dostavuje se hlad a únava. Mates jde za mnou a slyším, jak se dožaduje svačiny. “Teď ne, až nahoře,“ volám. Vidím na zemi obal od čokolády, vypadá nedotčeně, ale nechce se mi shýbat a pokračuji v chůzi. Mates mne zarazí a volá: „Mám čokoládu!“ Spadla s nebe v pravý čas… Dodala nám energii až na vrcholový bod.
Z mlhy se vynořil Jarda a nabídl vrcholový přípitek. Byl tu už hodinu, ovšem proč, to nechápu. Nic nebylo vidět, fotit se nedalo. Měla jsem tak zmrzlé ruce, že jsem nebyla schopna rozepnout zip a málem jsem se počůrala. Snědli jsme část svačiny a scházeli dolů. Moje předchozí obavy ze sestupu se naplnily. Mates byl někde daleko přede mnou v mlze a já se šinula hlemýždím tempem, kolena bolela a v jednu chvíli jsem měla neodolatelnou chuť si sednout a zůstat tady ať se děje, co se děje. Krize. Ale bála jsem se zastavit, že bych se pak opravdu nezvedla.
Později, níže, kdy už jsme se dostali z mraků a znovu nás ozářilo slunce, jsme si odpočinuli. Chyběla mi patrně voda. Najedla jsem se, napila a zase bylo dobře. Kolena sice zatraceně bolela, ale panoramata kolem mne mi dávala zapomenout na bolest. Kolem nás prošli dva skotští turisté v kiltech a podkolenkách a hbitě seskakovali dolů. Jo, takhle se má sestupovat, pěkně rychle, téměř běžet a ne se sunout krůček po krůčku, tak jako já. Jenže já se bojím, že mi to uklouzne navzdory pohorkám a představa několika měsíců chůze o berlích mě děsí. To už tedy nemíním opakovat.
V půl deváté dorážíme do kempu a vařím polévku. Mám neodolatelnou chuť na něco sladkého a jako by mne Pánbůh vyslyšel, dostávám pozvání od Patočkových na horký čaj s medem. Ani jsem do něho nechtěla rum. Pak přišla i Míla a Mates, chvíli jsme poseděli a šlo se spát.