Pátek 23. 7. 2010, den bez peřejí.
Slunečné a voňavé ráno. Na trávě se třpytila rosa, u farmy dováděla černá koťata a u umývárny mě vítal umazlený retrívr. Obzor se otevřel vzdálenými kopečky, mezi nimiž se povalovaly obláčky mlhy. Než děcka pobalila stany, tak Mates vyfotil venkovní WC, které zcela funkční a nekryté stálo na naší louce. Sjíždíme dolů k poslední řece. Jako vždy to trvá celou věčnost, než se všichni nachystají a nalodí. Když už konečně celý ten více než hodinový proces proběhl a lodě podpluly most, objevili se nějací rybáři a začali komunikovat s Danem. Ukázalo se, že na řeku je zakázán přístup, řeka je soukromá a navíc chráněná, protože jí táhnou lososi. Tak nic. Zpátky, převléknout, navázat a jede se dál.
Táhli jsme se do prudkých kopců nahoru a dolů asi 70 km, občas jsme museli zastavit, aby se nám neuvařily brzdy a motor. Po silničce volně přebíhaly ovce a já se v duchu modlila, abychom nějakou nepřejeli. Kolem nás jen pastviny a kromě ovcí ani živáčka. Trávu na pastvinách střídá bohatý porost vřesu a je patrné, že jej vypalují, aby ovce měly co spásat. Na místě vypáleného vřesu se jakž takž dařilo trávě.
Dojeli jsme k řece a opět stejný více než hodinový proces zvaný „do gumy“ a navíc velmi obtížný přístup. Strmé břehy a tam, kde by to šlo, soukromý pozemek. Nakonec za cenu porušení zákazu vstupu se lodě ocitly na vodě a všichni, kromě nás staříčků, odpluli. Našim úkolem byl „pendl“.Jeli jsme auty po proudu a cestou, kdy jsme řešili objezd silnice s úzkým mostem, kde by naše bedny neprojely, přišla Danova SMS, že je málo vody a téměř jdou řekou a že to skončí v městečku, kam jsme se museli kousek vrátit. Dnešní den na vodě dopadl dost neslavně… a žádná pořádná peřej se nekonala.
V historickém městečku se zříceninou hradu jsme ještě nakoupili poslední jídlo a následovala cesta do Nottinghamu. Poblíž něho je kemp a cvičební kanál, kde si hydrocefalové chtějí zítra vynahradit dnešní nepovedený den. Kemp je veliký a dost plný. Vaříme rychle něco k snědku a Vacmenovi se nepozdává skladba večeře, tak se vyčítavě obrací na Janu se slovy: „A to si k tomu mám vzít ponožky?“ Nevím, které měl na mysli, čisté aby pohledal, soudě podle mne. Máme už jen bágly se špinavým prádlem.
Sedíme naposled pod markýzou a Mates pronáší přípitek ve smyslu: „Díky, díky, bylo to fajn. Nedošlo k rozkolům ani ke sblížením, bylo nám spolu dobře, ani ta ponorková nemoc nás nezachvátila… apod.“ Cítím to stejně, ale přece jen se už těším domů. Danka s Honzou zůstávají v Londýně, takže nazpět budou řídit naši staříci sami. Snad se s tou „džípíeskou“ poperou a neskončíme někde v pr… Zima mě zahání do postele, tak dobrou noc…