Pátek 16. 7. 2010, den, kdy nevidíme Ben Nevis
Ranní probuzení bylo deštivé, zimomřivé a nevlídné. Děcka zase balila mokré stany. A já v duchu blahořečila Šárce za bundu a kalhoty, které nepromoknou a neprofouknou. Bez nich bych to tu mohla zabalit. Dag začal štěkat a vzbudil Frantíky, kteří měli stan kousíček od nás. Byli pěkně naštvaní. Hydrocefalové se rozhodli jet horní úsek Orchy, tak jsme se přesunuli na místo k řece, k počátku plavby. Bylo to na takovém plácku, odkud vedly turistické značky na okolní výstupy do kopců. Bylo chladno a pršelo v téměř pravidelných intervalech, ale vždy jen chvíli a na chvíli vykouklo slunce a pořád dokola.
Využili jsme volna a vydali se s Pavlem kolem řeky, kam až to šlo. Ostatní odcházejí opačným směrem po asfaltce a pak se vracejí, aniž by po ní došli až jezeru, o kterém neměli tušení. Pak Jana vaří a ohřívá a zase ohřívá a děcka nejedou a nejedou, už se začínám mírně nudit. Konečně. Jsou zde a sjezd se neobešel bez problémů. Bylo hodně vody a nebylo to jednoduché. Večer nám z toho Honza pustil záznam. Potěš Pánbůh, to bych nejela ani za nic.
Jedeme pak skotskou Vysočinou, pro nás neobvyklé pohledy, vysoké kopce, porostlé vegetací, rašeliniště a vřesové pláně, jezírka a mokřiny, ostrůvky v jezerech, pusto, jen vítr a déšť. Ani ovečky tu nejsou. Občas se z průrvy v kopcích hrne vodopád vody. Připomíná mi to pravěkou, neobydlenou krajinu, které se snad ani lidská noha nedotkla. Umím si v ní lehce představit pravěká zvířata, která se potulují pod svahy. Působí to až trochu apokalypticky. Jako by odtud byla civilizace vyhnána nějakou katastrofou. Ale přitom i uklidňujícně.
Přijíždíme do kempu u Fort Williams, dlouho čekáme než Danka vyřídí místo a veškeré formality. Po celou dobu je to na ní. Taky dost nezáviděnihodná činnost, zavděčit se všem, aby byli v kempu spokojení. Honzík nás vzal na okružní jízdu kempem a přitom jsme zajeli načerpat vodu a taky nám galantně zastavil u dámského WC.
Sotva se postavíme na místo nám určené, spustí se Erichovi z ničeho nic alarm a potom zase klakson. Káblíky si vybraly daň za věčně mokré počasí a něco tam zkratovalo. Vítr a déšť nás opět zahání do auta a když jdu kouřit ven, tak hledám Ben Nevis, ale je v mracích a není vidět nic. Chvíli si čteme a povídáme a jdeme spát s nadějí, že se počasí do zítřka umoudří.