Středa 14. 7. 2010, den naší první (a poslední) řeky
Dnes bychom se měli dostat už do Skotska. A počasí nám to dává znát. Je chladno a typicky proměnlivo. Chvíli prší, pak chvíli nesměle vykoukne slunce a po půl hodině zase prší. A tak pořád dokola. Nakonec se kolem poledne počasí ustálí a je polojasno a příjemně. Dojíždíme k řece Eden a chystáme se ke splutí. Počasí nám přeje, posílám po řece kytku a zaříkávám Neptuna… Asi mne vyslyšel. Řeka si svůj název plně zasloužila.
Nádherná příroda, barevné pískovcové skály od červené po odstíny šedi a okru, s ostrůvky vřesu a pokroucenými stromy. Daleko od civilizace, ticho. Jen škoda, že nebylo více vody. Občas jsme kličkovali mezi kameny a občas taky na nějaký najeli, protože jsme se kochali okolím a nedávali pozor. Moc jsme si to užili a Vacmeni poznamenali, že to byl „dar sponzorům“. Kajakáři se tam moc nevyblbli a chyběl jim adrenalin. Končilo se ve vesničce u kamenného mostu a loď nám pomohla dostat nahoru dvojice starších lidí, kde paní byla Češka.
Sotva jsme stačili pobalit loď a přihnal se prudký a vytrvalý déšť, který cestou občas ustal, ale bylo pod mrakem a chladno. Za posledním Velšským městem Carlisle přejíždíme hranici do Skotska. Strašně fučí a chvílemi poprchává. Za volantem sedí Vacmen a v Abingtonu se nějak nepohodl s „džípíeskou“ a bloudíme po městečku. Máme zapojený vozík s bagáží, protože „morbidik“ by jej neutáhl, takže manipulace s autem je obtížnější, zvlášť, když je to do kopce v úzké ulici.
Je třeba se otočit a sjet dolů na hlavní ulici. Jenže prostoru je málo, auto popojíždí i když Vacmen stojí plnou váhou na brzdě, ruční brzdu nelze povolit, tím pádem stojíme napříč ulice a nelze ani couvat. Je třeba odpojit vozík. Vylézáme ven, i s nemocnou Evelin, které jsme poskytli pohodlný azyl, protože je jí zle, ale vozík stojí v prudkém kopci a naše síly nestačí k tomu jej udržet. Na rohu lelkují dva mladíci a Jana je s vyděšeným výrazem volá ku pomoci. Vozík jsme společnými silami odtlačili na rovinu a Vacmen se pokouší otočit obytňák.
Spojka smrdí, nervozita roste, Vacmen je zpocený a vzteklý, že to nejde a má očividné obavy, že zavaří spojku. Ale nechce se nechat odvolat od volantu, chce si dokázat, že to zvládne. Honza mu důrazně doporučuje, aby ho nechal řídit, ale Vacmen vztekle reaguje slovy: „Kroutit volantem umí každý blbec“. Po chvilce naléhavého nátlaku zbytku rodiny opouští vozidlo a za volant přece jen usedá Honza. Samozřejmě, že to dokonale zvládl, přece jen s jeho klidnou a soustředěnou myslí to šlo lépe…
Nějakou dobu přetrvávalo u Vacmenů napětí. Pavla štvalo, že to nezvládl sám a možná i to, že jej Honzík triumfl a že se nechal unést emocemi a snažil se ho shodit a Honzu asi ta poznámka o „kroucení volantem“ zamrzela. Zasloužil by si přece jen víc uznání… Jana se mračila a Pavel se rozhodl utopit svůj rozlad ve slivovici. Typicky mužská reakce. Vyběhnout na to s „moudry“ typu Nechat něco plavat není totéž jako vzdát se, Uznat prohru není jako být poražen, Čestně ustoupit není totéž jako dát se na útěk by v této chvíli bylo zbytečné…
A tak se nám Vacmen opil, ale přitom byl směšně roztomilý a dožadoval se neustále pořádného jídla s masem nebo alespoň fisch and chips a Mates mu odměřoval dávky slivovice a snažil se to trochu korigovat, aby Vacmen „nepadl“. Nakonec se to podařilo, ovzduší se vyčistilo a Jana se začala i usmívat. Ale to už jsme byli v kempu a venku lilo, seděli jsme u vína a tropili si legrácky z Burianů a z Daga, který nedostal povolení ke vstupu do našeho domečku.
Občas jsme při nalévání vody vypustili trochu pod auto, samozřejmě byla čistá, nejsme prasata a Erich nás napomínal, že se to nedělá. Naopak já jsem všude sbírala vajgly z cigaret, protože nesnáším pohled na nedopalky na zemi. Taky moje obsedantní úchylka… Honza ještě večer pustil na notebooku záběry z vody a pak ještě do noci komunikoval. Pro jistotu jsem si na noc napěchovala ucpávky do uší, ale ráno se ukázalo, že to bylo úplně zbytečné. Vacmen navzdory slivovičnému opojení nechrápal.