Čtvrtek 22. 7. 2010, den loučení se Skotskem.
Po ránu míříme na Edinburg a já se snažím vrýt do paměti všechny odstíny zeleně, nekonečné pastviny s ovečkami, rozdělené kamennými valy porostlými mechem, rozseté samoty beze stop po lidech, ostrůvky zbylých lesů a stromy, tak odlišné od těch našich. Už nám z této nádherné země mnoho nezbývá…
Na Edinburg máme pouhé 3 a půl hodiny. Vítá nás panoramatem hradu, kudy se převalila historie nejen Skotska, ale i celé Anglie. Historie ponuré, krvavé, válečné s podivuhodnými osudy lidí, kteří se zapsali do dějin nynějšího království. Stačí vzpomenout osud Marie Stuartovny, „válku růží“, nebo romány Waltera Scotta a dramata W. Shakespeara a mnoho dalších.
Procházíme „Královskou cestou“, která má podobný charakter jako pražská Zlatá ulička. Kejklíři, dudáci, turisté… mezi středověkými domy. Ty však jsou vysoké, protože ve středověku bylo pro stavbu měst málo prostoru, a tak se snažili umístit do domů co nejvíce lidí. Bydleli tak dle společenské hierarchie naskládaní od shora dolů. Do prostor samotného hradu jsme se nedostali. U pokladny se táhla fronta nejméně na hodinu a vstupné stálo asi 80 liber a na to už jsme neměli. Před vstupem do hlavní brány hradu se tyčila mohutná konstrukce (právě probíhal Letní edinburgský festival) a tvořila jakýsi amfiteátr.
V podhradí jsme procházeli a fotili muzea postavená v duchu antických chrámů – čili anglická renesance a chrámy typické angl. gotikou. Hledala jsem slavný Operní dům sv. Cecilie, kde působil za dirigentským pultem sir Charles Meckerass (zrovna v době našeho pobytu ve Skotsku zemřel), ale budovu opery jsme nenašli. To je ta moje nedokonalost orientace v mapě…
V jednom bistru jsme si dali oblíbené fisch and chips a pokračovali směrem k autům podél hlavní třídy a parkem. Ve Skotsku mají takový dobrý zvyk. Když někomu zemře někdo blízký, věnují městu peníze na lavičku (nebo ji nechají zhotovit) a umístí na ni mosaznou cedulku s věnováním na památku zemřelého. Hezký obyčej. U nás by napřed zmizely ty cedulky, pak by někdo posprejoval nebo roztřískal lavičku a litinové nohy by odvezl do sběru…
Zhruba v polovině hlavní třídy je památník Waltera Scotta, klid tam tedy nemá, ale sedí hledí do knihy. Kousek za ním jsem uslyšela bubny a sešla se podívat do parku. Kapela několika bubeníků a perkusionistů a jeden hráč na dudy mně vzaly dech. To byl tedy nářez! Dostalo mě to málem do transu. Myslela jsem, že mě odtud nikdo nedostane a protahovala jsem poslech kapely co nejdéle to šlo. Vacmeni ještě pořídili poslední dárky a šlo se na parkoviště.
Jana si také vyfotila krásný bodlák na tapetu mobilu, ale už nevím, zda to bylo také v Edinburgu. Jisté je, že po celém Skotsku sháněla hrníček s bodlákem, ale buď se jí nelíbil nebo byl moc drahý. Bodlák je totiž kromě zkřížených mečů sv. Ondřeje (viz. skotská vlajka – zkřížené bílé pruhy na modrém poli) také znakem Skotska. Kdysi prý jakýsi nepřítel na něj bosou nohou šlápl, zařval a probudil tak spící skotské bojovníky a tím se zachránili.
Cestou z Edinburgu měla být řeka, ale buď proto, že neměla vodu nebo už bylo pozdě, jsme jeli omrknout další místo, kudy kráčela historie. Hadriánův val. Na návrší kopce mezi pastvinami byly zachovány základy celého ležení císaře Hadriána s čitelnými místy pro jednotlivé účelové budovy. Hadriánovy valy se táhly po celé šířce země od západu k východu a na četných místech se staly němými svědky dávné minulosti a svědectvím o tom, kam až se dostala římská vojska.
Měli jsme štěstí na počasí. Zvolna se chýlilo k západu slunce a vše bylo osvětleno měkkým světlem s nízkými paprsky. Moc pěkné… Při sestupu z valu jsme s Matesem sbírali chomáčky ovčí vlny uvízlé na travinách. Už je z nich vyrobená „skotská ovečka“ pro Vacmeny na památku naší symbiozy v domečku na kolečkách.
Večer jsme dorazili do opravdu krásného kempu na náhorní rovině s výhledem do dálky. Majitelé byli farmáři, využívali k tomu účelu louku, měli jsme ji jen pro sebe, měsíc v úplňku, hvězd jako máku, ale notná zima. Ale to už jsme překročili kdesi cestou hraniční kámen Skotska.