Sobota 24. 7. 2010, den posledního splutí.
Teplo, slunce. Tak sušíme a balíme. Děcka mají domluvený vstup na kanál až někdy na pozdější dobu, tak se v mezičasí jdeme s Matesem projít a obhlídnout skifařské jezero a kanál. Je to rozsáhlý areál se vším zázemím pro vodní sporty. Všude plno divokých hus a pár labutí. Sám kanál není těžký. Kdybychom už nesušili loď, tak bych se určitě nechala přemluvit ke sjetí. Nemá spád, a pro baraku by to byla lahůdka. Ale Mates už to chce mít suché, aby to nemusel roztahovat v práci. A kromě toho jsme si mysleli, že jsme bez šroubů k lavičkám. Že je máme, jsme zjistili až při balení vodáckých věcí.
Všichni se pak odcházejí kouknout na naše hydrocefaly jak si počínají na vodě a fotit. Zůstávám a balím. Když se Mates a Vacmeni senior vracejí, mám vše hotovo a jdu se podívat na zbytek vodáků cvičících v kanále. Potom už se vracejí všichni a Danka s Honzou rychle přebalují na Londýn. Kolem 15 h jim jede autobus přímo od kempu do Notinghamu na nádraží. Těsně po nich odjíždíme i my.
Cesta do Doveru docela ubíhá. Problémy nejsou. Držíme se docela pohromadě a lehce stíháme trajekt. Tentokrát ještě není úplná tma, tak na horní palubě vidíme o málo více, ale opravdu jen o málo… ani barva moře není patrná. Snad jen více fouká a loď se trochu pohupuje, tak chodíme zeširoka jako námořníci. Prolézáme s Vacmenama shop a jídelnu a dostává se mi pozvání na fish and chips. To tedy nelze odmítnout. Po rybách bych se „utloukla“. Mates smutně koukal, tak jsem se s ním rozdělila.
Nasedáme a odjíždíme na francouzskou půdu a tentokrát opět vpravo. A to už se přehoupla půlnoc.