Pondělí 12. 7. 2010, den první sjeté řeky (ovšem s výjimkou staříků)
Většinou vstáváme s Matesem první. Já proto, že jsem natěšená na ranní dojmy, kávu a první cigaretu a Matesa vyžene ranní moč. Původně jsem si myslela, že mne vyžene Vacmenovo chrápání, ale buď spím tak tvrdě, nebo Vacmen nespí vůbec, a nebo si přes noc zakazuje dýchání. Asi si ty špunty do uší přestanu rvát, stejně mi tam nedrží a ráno je jeden venku. Akorát mám z nich rozedřené uvnitř levé ucho. Tak lezu ven, pod markýzou ještě tvrdě spí Danka, Honzík, Kamila a Dan zachumlaní ve spacáku. Je pod mrakem, ale naštěstí zatím neprší. Cítím, že včerejší slivovice ve mně ještě zůstává a dnes bude sanitární den.
Po chvíli, když už mám ranní kávy na dně a první dvě cigarety za sebou, se z Burianovic domečku ozve Dagovo „uááh“ a vyštrachá se Erich. Snaží se trochu rozhýbat své polámané kosti a jde se s Dagem projít. Míla začíná cinkat nádobím a Vacmeni chystají opulentní snídani. Ale ať to z prostřeného stolu voní jak chce, Danka s Honzou se ke vstávání nemají. Nakonec Jana volí taktiku hlasitého komentáře o výborné chuti buchétek a jiných pamlsků a na to oba trochu zaberou. Tedy vystrčí alespoň hlavu ze spacáku. Ale protože Jana striktně zamítá podávat snídani do postele, zalezou nazpět. Ale spánek už je v čudu, tak po chvíli vylézají i s Danem a Kamilou.
Odjezd z kempu, původně stanovený na 9 h se posunuje o hodinu a kousek, což je běžná praxe, tak ještě krmíme s Matesem krávu za plotem a trháme jí chutné rostlinstvo z areálu kempu. Pak ještě načerpáváme vodu do auta a vyjíždíme. Cesta Velšskem je malebná. Taková obdoba naší Vysočiny. Jen hustota vesnic a městeček je řídká a pastvin přibývá. A začínají se objevovat neuvěřitelně nádherné listnaté stromy. Jsou daleko hustší, rozložitelnější a mohutnější než u nás. Není divu, mají více vláhy a více prostoru. Břízy nemají bílou kůru, ale šedou a zbrázděnou a na kmenech a větvích je bohatý porost lišejníku.
Za volantem se opět střídají Danka s Honzou a mne stále udivuje, jak perfektně jezdí i navigují a jak se můžou vyznat v té pitomé „džípíesce“… Já jsem se zasekla u mapy a to ještě není jisté při mé schopnosti si neustále plést pravou a levou stranu a nedej Bože, když musím mapu otočit po směru jízdy. Cestu končíme v kempu v Balle „U plukovníkové“. Majitelka je sportovně vypadající vysoká paní, která má ráda přesnost a pořádek a po celém kempu je spousta cedulek, co se smí a nesmí.
Kemp je u slalomové cvičební trati na řece Dee. V kempu jsou mimo jiné zajímavosti, i dvě vysloužilé kanoe, které tvoří zahradní dekoraci tak, že v díře je hlína a nasázené kytky. A taky tam (jako později všude) mají krmítka pro ptáky a sypou a sypou. A ptáci nalétávají léto-neléto, je to pro ně snadnější zdroj obživy. A před vstupem do umýváren jsou dva džbery s vodou a kartáče a hadry na umytí zaflákaných bot. Asi mají s vodákama své zkušenosti. Kemp je moc pěkný a paní plukovníková se pořád hrabe ve skalce.
Protože do koryta řeky pouští vodu jen do určité doby, jdou děcka hned do gumy a jedou spodní část řeky mimo slalomovou trať až do města – cca 8km. Nám stařečkům se nechce, vypadá to podle řeči na těžší úseky a taky je docela chladno. Pak mě to trochu mrzelo, ale v tu chvíli se mi opravdu nechtělo. Po večeři vytahuju Matesa na procházku kolem řeky proti proudu, po trati kanálu. Vodu už nepouštěli, ale procházka to byla nádherná. Šel s námi i Erich s Dagem a zjistili jsme, že to zítra bude docela „hučák“. Spekulovali jsme nad různými místy, co a jak jet a kudy a nám bylo s Matesem jasné, že tohle už pro nás není.
Kdybych se znovu narodila, tak od dětství sedám do kajaku a dřu, abych si pak tyhle řeky mohla vychutnat. Škoda… Chvíli se ještě posedělo uvnitř při vínku, ale já si raději jen přičichla a spát. Špunty do uší jsem si ještě pro jistotu dala, ale zítra se na to asi vykašlu.