Neděle 11.7. 2010, den nádherných mraků.
Probudilo mě slunce. Naštěstí. Většinu totiž probudila Kačka tím, že si dala do plecháčku kamínky a rachotem postavila všechny na nohy. Nebe bylo bez mráčku a teplo, ranní hygiena se odbývala v moři. Tam jsme vyplavili i zbytek ospalosti… brrr. Po silničce kolem moře jezdili cyklisté, běhali trekaři, pánečkové venčili psy (k nemalé radosti Dagově, či spíše Erichově, protože musel Daga hlídat, aby nějakého pséka nesejmul) a pár lidí si vleklo vozíčky s golfovými potřebami na blízké hřiště. Po ranní kávičce a snídani jsme vyjeli směrem do vnitrozemí.
Nad námi se začaly tvořit mráčky a mraky, obloha byla velmi podobná té, kterou znám z Dánska. Jen si lehnout do trávy a pozorovat bizardní a proměnlivá seskupení a hledat v nich obrazy… Koukala jsem střídavě na oblohu a střídavě na typicky anglické vesničky s kamennými domky a početnými vysokými komíny a vesnické kostelíky a v otevřené krajině se pásly ovce nebo krávy či koně. Lesů moc nebylo, jen takové ostrůvky, které zbyly po vytěžení, když ještě v plné míře fungovaly loděnice, kde zmizelo téměř celé lesní hospodářství. Dojeli jsme do Stonehenge (cestou se Danka s Honzíkem prali o to, kdo bude řídit a náramně si to řízení užívali). Stále bylo krásně a mraky dostávaly různobarevné odstíny a parkoviště bylo natřískané a všude plno krásychtivých turistů.
Obcházeli jsme oplocený areál s menhiry a přemýšlela jsem o tom, zda se na ně hodí spíš název „Kamenná šibenice“, nebo „Zavěšený kámen“, protože o přesný název se vedou spory… Ale je to fuk, už jen vědomí toho, že se vše událo před 3000 př. n. l. a někdo si s tím dal tu práci, která přetrvala věky, je důvodem k uctivé pokoře. Co zůstane po nás…? Největší z trilionů (čili soustavy tří kamenů, kdy dva jsou kolmé a jeden na nich leží vodorovně) má 8,5 m na výšku. Celý komplex byl dokončen okolo roku 1600 př. n. l.
Osobně jsem celou soustavu kamenů viděla po svém. Připomínaly mně spíše tichý, němý a zkamenělý průvod nějakých bájných obřích bytostí, které se zastavily na cestě a rozhlížejí se po krajině, zda stojí za to tu zůstat, či jít dál. Asi jako když se praotec Čech zastavil s celou svou družinou na Řípu. A teď tu stojí a naštěstí jsou neteční k tomu, jak se dějiny přes ně přehrnuly, se všemi svými válkami, mordy a násilnostmi. Jen němě shlížejí a je jim to lhostejné. O kousek dál byly takové kopečky, bylo jich několik a jsou to bývalá pohřebiště. V r. 2007 zde objevili zbytky vesnice. Vylezli jsme na ně jako všichni turisté, ale stejně jsem měla pocit nepatřičnosti…, chudáci, nemají klid ani po smrti… Odtamtud mi Mates vyfotil ty nádherné mraky. Pak jsme nasedli do aut a odjeli do Salisbury.
Katedrála se stavěla 38 let od roku 1221 a je mistrovským příkladem raně anglické architektury. Věž je vysoká 123 m a je jedna z nejvyšších ve VB. Jsou v ní také velké mechanické hodiny, jedny z nejstarších dochovaných ve VB. Katedrála je tak rozsáhlá, s mnoha bočními loděmi, že náš pražský Vít, je proti ní pouhou kapličkou. Škoda, že nebylo více času si ji pořádně projít, byla v ní spousta zajímavostí, jejichž výklad bych chtěla slyšet od průvodce.
Ale stejně na mně padá z monumentů tohoto druhu trocha tísně. Za jakých podmínek a obětí byly všechny tyto stavby stavěny. Jak se člověk chce povznést do výšin a zalíbit se tak Bohu, který nás stejně nechává napospas… K čemu všechno to bohatství kostelů a chrámů, jistě, obdivujeme to, je to kus historie a úžasného umění lidských rukou, je to bohatství nevyčíslitelné jak materiální, tak i duchovní. Ale… nic nás nevykoupí z neblahého lidského údělu, který si tu na zemi vytváříme po staletí.
V jedné monumentální boční chodbě katedrály jsou umístěny pamětní desky na počest různých význačných bojovníků (i z Afganistánu…) a pod nimi stolečky na občerstvení – část venkovního průchodu slouží jako restaurace…, no…? …s výhledem na malé nádvoří, uprostřed s nádherným a rozložitým stromem. Na prostranství kolem katedrály jsou vysázené velké kaštany, trochu jiné než u nás, druh nevím, ale byly zcela zdravé. Prošli jsme jednou z bran ze 14. stol. – jsou tam čtyři – a pokoukali na původní domy.
Vacmeni si dali zmrzlinu a pokračovali jsme přes městský park s tekoucí říčkou uprostřed, kde na trávě seděli lidé, hráli si děti, pobíhali psi a kde hrála džezová kapela a dobře, docela nám to hýbalo tělem.Taková nedělní, anglická pohoda. V pozadí opět kamenné domky, několik bylo i na prodej a nikdo v nich očividně nebydlel. U jednoho domku, který byl ověšen girlandou květin jsme udělali společné foto. Pořád bylo slunečno a teplo a stále bylo na obloze co pozorovat.
Navečer jsme zakotvili v kempu u Abergavenny. Za plotem kempu bučely krávy a na poloprázdném travnatém place nám Buriani předvedli několikanásobný okružní nájezd ve snaze dostat auto do ideální roviny, aby Míla v noci nepadala z postele na Daga. Sedli jsme si pod markýzu a v ten okamžik se vyrojily muchničky. Kdo měl, nasadil si na hlavu moskytiéru. Mates slavil úspěch s mou vlastnoručně ušitou v kombinaci s tropickou helmou. Na oslavu prvního večera v klidu a v Anglii se vytáhla slivovice aj. a já jsem se mírně přiopila, takže jsem se uprostřed věty odklopýtala na svoje bidýlko v autě a okamžitě jsem usnula. Únava přišla tak náhle a bez varování, že mne to úplně podťalo.